Guatemala City aneb i tady mají fichtly

O Guatemala City se nedá zrovna říct, že by bylo turistickým cílem. Ve městě toho kromě náměstí zas až tolik není. Pokud tam už turista zabloudí, je to právě proto, že tam přiletí přesně tak jako my.

Protože jsem rezervovala letenky o trochu déle, než ostatní účastníci zájezdu, měla jsem na rozdíl od jejich 17h čekačku a v Miami pouze 2h. Mezitím co kamarádi odškrtávali Miami beach, já už jsem se na staré motorce, co mi připomínala náš starý fichtl, proháněla po Guatemale City s Američanem Bobem. Našla jsem si ho na Couchsurfingu nejen proto, abych ušetřila za hotel a dopravu na něj, ale taky abych poznala dalšího úžasného člověka a dostala pár rad na cesty. Pro ty z Vás, kdo se chystáte CS využívat – jednodušší CS jsem ještě nezažila, pokud ovšem necestujete ve více jak 2 lidech. Bob byl ochotný nás i později ubytovat všechny (4 lidi) ale na profilu tuto možnost neměl.

V Guatemale City se nedoporučuje vycházet po setmění a už vůbec ne cestovat autobusem, především ženám a ještě k tomu samotným. Pokud tedy nemáte objednaného Boba na fichtlu jako já, určitě si vezměte taxi, nebo si zjistěte, zda váš hotel neposkytuje dopravu v ceně, či za menší příplatek.

Druhý den, jsem od Boba dostala k snídani tortilu jak jinak než s fazolovou pastou a míchaným vajíčkem a taxikem za $10 (cca 30 min cesty) jela zpět na letiště zařídit auto, než doletí zbytek posádky.

Z letiště autem do centra je to celkem jednoduché, ale najít něco v ostatních zónách města už tak jednoduché není. Ulice nemají jména ale čísla a ulic se stejným číslem je v jedné zóně většinou hned několik.

Jak jsem ale již zmínila, ve městě toho krom náměstí, kde se hemží spousta ozbrojených vojáků a policistů, moc není. Neměli jsme tedy potřebu zdržovat se více jak hodinu a brzy vyrazili směr Antigua.

Mé nezapomenutelné zážitky: Cesta do Guatemala City – důkladná kontrola v Barceloně aneb jak jsme málem nestihli letadlo

Protože jsme do Guatemaly letěli z Barcelony a přes Miami, účastníci s biometrickým pasem měli ESTU, ti bez biometriku měli vízum, vyřizované na poslední chvíli. V Barceloně jsme spali, někteří několik nocí, někteří jen jednu. Při odbavování ti co byli vybaveni angličtinou, prošli sáhodlouhým výslechem s otázkami typu: „Kdy, kde a kdo Vám balil vaše zavazadlo?“ „Dostala jste od té doby něco od někoho darem, co máte sebou?“ „Jakou elektroniku sebou máte?“ „Jak dlouho ji vlastníte“ „Byla někdy opravována? Pokud ano, kde a kdy?“ „Kde jste v Barceloně nocovali a máte od hotelu doklad?“ Osobně jsem si myslela, že anglicky nemluvícím účastníkům budu muset otázky překládat, ale bylo nám řečeno, že není třeba a nikdo se jich na nic neptal. Než byl zbytek odbaven, vzali nám boarding pasy, které jsme si pracně vytiskli v automatu, abychom ušetřili čas, vytiskli nám nové a napsali nám na ně, že máme být 11:10 u brány, ačkoliv bylo už 11:20. Zbývalo nám ještě asi 15 min do zavření bran, chtěli jsme se tedy ještě cestou stavit na záchod, ale v tom se lámaně ozvala naše jména v rozhlasu. Přispěchali jsme tedy k bráně, kde nám letuška oznámila, že jsme byli náhodně vybráni, a že musíme projít další bezpečnostní procedurou. Na naši otázku proč jsme byli vybráni byli velice potichu sděleno, že polovina naší posádky neodpověděla na ty velice důležité otázky.

Asi 10 minut jsme čekali na sympatického pána, než si nás přes půl letiště odvede k sekuriťákům. Tam jsme asi 5 minut poslouchali španělské dohadování, kterému jsme pochopitelně nerozuměli. Samozřejmě jsme netušili, co se bude dít, a jestli vůbec budeme schopni stihnout let do Miami. Po chvíli si nás security po 2 vzali do „kanclíku“ a znova a pečlivě nám prohledali všechny věci. Po dalších asi 10 min nás propustili, sedli jsme do letadla jako poslední, a za minutu odletěli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *